Příběh klientky
PODĚKOVÁNÍ
Na jaře tomu bylo 9 let, co mě dostihla strašná zpráva. Dodnes na ten okamžik nezapomenu. Byla jsem tehdy v Brně na fakultě a moje milovaná sestra /tehdy 29 let/ mi volala zdrcující zprávu od lékaře, že má nádor na mozku. Domů jsem jela autem jako ve zlém snu, cestu si vůbec nepamatuji. Tím dnem se zastavil čas, změnil svět a nastala kalvárie pro naši rodinu. Počáteční šok, zoufalství a vztek vystřídala naděje. Sestra byla hospitalizována na neurochirurgickém oddělení v Českých Budějovicích. Lékaři ji operovali, špatná zpráva byla, že nemohli vyndat nádor celý, dobrá, že je nezhoubný. Člověk potlačí špatné myšlenky a upíná se k naději. Iva se uzdravovala, vrátila do práce. Na 3 roky! Nádor dorostl, další operace, komplikace – velké krvácení, obavy o její život. Lékaři přistoupili k ozařování, aby růst nádoru zastavili. Celé léto dojížděla na radioterapii, na podzim začala znovu pracovat. Podruhé odmítla invalidní důchod, věřila, že se uzdraví, že je to jenom životní zkouška, kterou musí překonat. Další léta jsme prožívali ve strachu z každé kontroly, ale s vírou, že vše špatné už je za námi. Iva se cítila dobře, pracovala, sportovala, chodila do společnosti… Krutá rána přišla na podzim 2013, při běžné preventivní kontrole na magnetické rezonanci lékaři objevili nové ložisko. Malé, ale doporučili další operaci. Byl to šok, Iva vypadala a cítila se čím dál lépe. Měla spoustu plánů a snů a teď další pád ke dnu. Zase období plné strachu a obav, ke všemu před Vánocemi. Operace proběhla standardně, bez komplikací, nádor vyndali celý. Lékaři tentokrát doporučovali chemoterapii, nejlépe v kombinaci s ozařováním, ale to již nebylo možné, její mozek dávky radioterapie již vyčerpal. Krátce po operaci ji zastihly problémy s viděním, ale ač nás to vyděsilo, tak po 6 týdnech problémy odezněly. Po Vánocích si nechala ostříhat své dlouhé blonďaté vlasy, aby to nebyl takový šok, až jí vypadají. I tak vypadala stále krásně. Chemoterapii v prášcích zvládala bez problémů, alespoň to tak vypadalo. Iva nikdy nepropadala pesimismu, byla bojovnice, na sebe náročná, pozitivní člověk s krásnou duší. I v době chemoterapie prosila lékaře, aby ji pustil do práce – nemyslitelné. Začátkem dubna se znovu začaly objevovat problémy se zrakem, Iva si nestěžovala, jenom klidně konstatovala, že ji to „otravuje.“ Přidala se únava, nemohla již sportovat, začala více spát, zhoršovala se motorika, hůře se jí artikulovalo…Ale optimistka tělem i duší, každému říkala, že se to spraví. Vlastně utěšovala ona nás. 22. 4. 2014 přišel definitivní a krutý ortel, který obrátil náš život vzhůru nohama. Zhasly všechny naděje, víra, dostavila se bezmoc, zoufalství, pocity paniky a vzteku, nemohli jsme té zprávě uvěřit. Další nádor, na mozkovém kmeni, neoperovatelný. Bezradní lékaři, chtěli by pomoci, ale nemohou. I medicína má své hranice. Ivu propustili do domácí péče se slovy, že je jim to moc líto, ale až ochrne, nebude moci polykat…máme zavolat a vezmou si ji do nemocnice. „Naštěstí“ její myšlení bylo nemocí částečně otupělé, alespoň v něčem byla příroda milosrdná a Iva si plně neuvědomovala vážnost a beznadějnost situace. Začala poslední a zoufalá etapa naší rodiny. Prvotní bezradnost t a bolest vystřídala neuvěřitelná síla a vnitřní přesvědčení, že nikdy nedovolím, aby umírala v nemocnici, v cizím prostředí, bez rodiny a blízkých. Byla jsem ochotna obětovat cokoliv, vezmu si ji domů a budu se o ni starat. Ale nejsem lékařka, Iva potřebuje permanentní a odbornou péči. Jak dál?? Telefon s naším obvodním lékařem, který mi dal kontakt na Sdílení, změnil můj pohled na život, smrt i umírání. Zavolala jsem a pak šlo vše jak na drátkách. Přijela sestřička Anička, sdělila mi, co mohou nabídnout, naopak chtěla vědět, jaké je naše očekávání. Hovořila se mnou o všem, o čem jsem mluvit chtěla, nic nebylo tabu, že situace nebude jednoduchá a že je nesmírně důležité, abychom ji zvládli až do samotného konce. Nestačí tedy pouze „myslet to s nemocným dobře a mít ho rád“, ale především vytvořit mu takové podmínky, aby se v nich „cítil dobře“. To znamená upravit prostředí bytu, zapůjčit polohovací lůžko, různé kompenzační pomůcky. Upozornila mě na možné komplikace, které mohou nastat, například na zvracení, velmi vysoké teploty, dušnost, epileptický záchvat. Dala mi telefonní číslo kam v případě potřeby po celých 24 hodin volat. Mé otázky směřovaly především ke konci života, k průběhu péče, jak se chová těžce nemocný člověk, co mám čekat… Anička mě nepřemlouvala, ale já cítila, že Sdílení je přesně to, co hledám. Další den sestřičky přivezly polohovací postel a všechny další věci, které jsou nutné k péči o nevyléčitelně nemocného člověka. Sestřičky k nám začaly dojíždět každý den, včetně sobot a nedělí, později i 2x denně. Ivu vykoupaly, namazaly, namasírovaly, mluvily na ní, hladily jí…. Zdržely se tak dlouho jak jen bylo potřeba. Když jsme chtěli, poseděly, vypily s námi kávu a popovídaly, nespěchaly domů, ač je čekala rodina, trpělivě naslouchaly našim pocitům, otázkám, problémům a snažily se dodat sílu a naději a tak nám pomáhaly překonat nejtěžší životní období. Přistupovaly k situaci s velkou profesionalitou, ale zároveň s pochopením, vstřícností, laskavostí a velkou empatií. Kdo něco podobného neprožil, nepochopí, jak pro nás bylo důležité postarat se o Ivu do konce jejích dnů. Bylo to to poslední, co jsme pro ni mohli udělat a kdyby nebylo Sdílení, nikdy se naše „přání“ nemohlo uskutečnit. Ač jsem v myšlenkách mnohdy selhávala a přemýšlela, jestli jsem schopna tohle břemeno unést, dívat se na milovanou sestru, ze které každým dnem vyprchává život, rozhovor s děvčaty ze Sdílení mi vždycky dodal neuvěřitelnou energii a sílu. Jejich péče o Ivu mi umožnila, že jsem mohla nadále docházet do práce /na 6 hodin/, dodávaly mi optimismus, vytvářely v našem životě určitý duševní klid, protože starost „převzaly“ na sebe. Jejich obětavý, citlivý a láskyplný přístup umožnil, že Iva odešla, jak žila. V klidu, bez bolesti, obklopena láskou a lidmi, kteří ji milovali. A za to patří velké poděkování Sdílení. Těžko vyjádřím slovy, jak obrovská byla jejich pomoc. Je těžké a psychicky velmi náročné vyrovnat se s odchodem milovaného člověka, zvláště, když je tak mladý. Ale vědomí, že jsem jí v tak bolestné a zoufalé chvíli mohla být nápomocna a nemusela odejít do nemocnice, mi pomáhá jít dál, netrápit se myšlenkou, jaké by byly její poslední dny a hodiny kdyby odcházela sama. Díky Sdílení nemusím těmto otázkám čelit, pro můj další život je to velmi důležité a tak se moje bolavé srdce znovu naplňuje novou nadějí. Doprovázení blízkých lidí na konci života je nejen službou pro ně, ale neméně i službou doprovázejícím. Každý kdo touto zkouškou prošel, určitě získal i něco pozitivního, i když odchod člověka je příliš velkou daní za nové poznání. Sdílení je parta úžasných lidí, pro které je jejich práce především posláním, kteří nehledí na čas, na své starosti, ale jsou tady pro vás. Je nutné všemi prostředky podporovat hospicové myšlenky, protože naše legislativa jim práci příliš neulehčuje. Snaha získat finanční prostředky na paliativní péči je mnohdy heroickým výkonem, zvláště pak, když Sdílení pracuje za symbolické ceny.
Jmenovitě bych chtěla PODĚKOVAT Anně Svobodové, Iloně Šindlerové, Pavle Dejmkové a Monice Erlebachové. Děvčata, přeji hodně ZDRAVÍ, osobního štěstí, pracovního elánu a energie ve vaší nelehké práci.
Rodina Jantačova, Studená